"Moje milovaná Janičko..."
"Ano, Bohumírku?"
"Budu pokračovat, když mně slíbíš, že dnes už pod stůl nepůjdeš."
Vybuchla ve svůj typický, nádherně zvonivý smích. Slzy se jí změnily v řečiště a její chrpy se na mě zamilovaně dívaly.
"Ne, neboj se."
"Já se, lásko, nebojím. Já jenom, že se to tady zaplňuje."
"Aha, ne, fakt, věř mi."
"Další oblastí s vysokým stupněm podvodů, korupce a zločinu je správa nemovitostí. Víš, Janičko, tvůj Bohumírek má celý život vztah k Rakousku a severní Itálii. Mám tam mnoho obchodních partnerů. V roce 1990 jsem nechal přeložit smlouvy o správě bytového a nebytového fondu a ve spolupráci se starostou městské části Praha 5 Syrovým a jeho náměstkem Kebrlem nechal připravit likvidaci komunistických OPBH. Bylo to těžké, byl jsem v této oblasti ale nejlepší. Postupně se přidávaly ostatní městské části Prahy. Rozdělil se bytový fond a první firmy, které v Praze zahájily správu, byly moje firma ACCT, Čamkova firma Centra a Správa budov – Kesselgruber. Já jsem se o tuto divizi moc nestaral, nezajímala mě, správu chtěli moji obchodní partneři z Vídně. Jenomže pan Fischerlehner neuměl česky a na úřadech se německy nemluvilo. Byla to má další hrubá chyba – v této divizi se točilo ročně přes sto milionů. O pohybu peněz rozhodoval ředitel této divize, ale já jsem jako jednatel nesl veškerou odpovědnost. Kdybych se této činnosti více věnoval, vedoucím pracovníkům sebral rozhodovací možnosti, dopadlo by v mém životě všechno jinak. Postupně jsem si všiml, že i v tomto segmentu jsou určité problémy. Janičko, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A potom ho zavřou do zlaté klece. Navštěvovali mě noví a noví podnikatelé, dodavatelé stavebních prací, údržby, úklidu, instalatéři, elektrikáři, výtaháři a mnoho dalších. Nabízeli podporu Dukly Praha, a. s. přímým sponzorováním nebo reklamou. Byl jsem rád. Každá koruna do fotbalu dobrá."
"Ale co za to?"
"Nebudeš mi to věřit, zpočátku nic. To je ten problém. Myslíš si, že to pro tebe dělají z přátelství, z lásky k fotbalu. Víš, lásko, proč to dělali?"
"Asi tuším."
"Ano, tušíš správně. V tichosti se pro mě stávali jako sponzoři nepostradatelní a já jsem je začal upřednostňovat při přidělování zakázek. O tom, jak se kšeftovalo a kšeftuje s byty, ti nebudu povídat. Na to se jednou zeptáme bývalého ředitele této divize pana Bačiny, to je samostatná kapitola. Budu ti povídat jenom o tom, co přímo souviselo se mnou. Potřebuji, abys o mně věděla co možná nejvíc, protože až tě vezmu do společnosti, začnou tě lidi obtěžovat a donášet ti. Začnou tě využívata zneužívat. Moje žena a děti byly vždy mojí slabinou. Není to jednoduché. Ani jedna moje žena ten tlak okolí nevydržela a vzdala to. Vnímám naši lásku, nepřeji si tě ztratit. To raději hned než později. Stejně se toho o mně dozvíš dost na internetu. Stačí jenom vyťukat moje jméno. Nestačím vše usměrňovat a dávat na pravou míru. Musím ti říct vše, rozhodneš se podle své vlastní vůle, ano?"
"Ano."
Zhluboka jsem se nadechl. "Tak na štěstí, lásku, víru, bohatství a na nás," přiťukli jsme si červeným vínem.
"Jani, kde jsem skončil? Už vím. Trvalo mně pět let, než jsem pochopil systém zakázek ve správě nemovitostí. Ne proto, že máš vedle sebe hloupého chlapa, ale protože mě to nezajímalo, nic jsem nepotřeboval. Pouze jsem si všiml, že Čamek už nejezdí ve favoritu, ale v mercedesu. Můj zaměstnanec, ředitel, si koupil byt a audi a všichni byli nějak podezřele rychle bohatí. Pochopil jsem pozdě, že se narodila nová forma korupce, provize ze zakázek. Pět procent dávali dodavatelé do fotbalu,abych si toho nevšímal, a pět procent si vedení správy nemovitostí řádně dělilo mezi sebe a zástupce příslušných městských částí Prahy. Tak to fungovalo u městských částí Prahy 5, 1, 6 a 13, tam moje společnosti, a hlavně Čamkova Centra, spravovaly obecní majetek. Všichni královsky bohatli a já jsem byl pořád chudší a chudší. Všechny peníze šly do fotbalu. Každá deregulace nájmu znamenala další zvýšení zisku plynoucí z provizí dodavatelů zadavatelům. Janičko, abys rozuměla, mluvím o milionech."
"No a jak to dopadlo?"
"Nechtěl jsem o tom vůbec vědět, dělal jsem, že to nevidím. Byl jsem dost bohatý, nezáviděl jsem. Problém nastal, když se hladovost zástupců městských částí Prahy začala zvyšovat. Vadilo jim, že dodavatelé část provizí dávají na fotbal. Začali Duklu Praha nenávidět, postupně mě ničit. Chtěli víc a víc peněz. Nestačilo jim pět procent, chtěli deset, a hned. Noví zastupitelé se volí jednou za čtyři roky, a co kdyby přišli o svůj výnosný obchod? Nenechal jsem se do tohoto kolotoče peněz zatáhnout a jak to dopadlo... Když jsem zjistil, že jenom moje firma odevzdává hotově, bez dokladu nejmenovanému starostovi městské části Prahy miliony ročně, šel jsem do kolen. Měl jsem jenom dvě možnosti, nahlásit to na policii, anebo se firmy zbavit. Co myslíš, že jsem udělal?"
"Už tě trochu znám. Policii nedůvěřuješ, také nemáš rád zbytečné problémy, že? Začal jsi prodávat."
"Ano, pochopil jsem, že když to neudělám, dostanu postupně výpověď ze smluv o správě majetku. První výpověď přišla firmě Intergate na Praze 6. Ta moje zamilovaná pražská část, do které jsem investoval desítky milionů korun, mi dala výpověď. Víš, kdo ji podepsal? Nový starosta městské části Praha 6 pan Pavel Bém. Nepomohlo mi ani to, že celá Praha 6 se chodila bavit na fotbal, pít drahý alkohol, jíst zvěřinové speciality, samozřejmě zadarmo. Moje firmy byly mnoho let hlavním sponzorem břevnovských posvícení. Starostu městské části Praha 6 pana Petra Bočka jsem bral i s jeho dcerou Sárou s sebou na luxusní dovolené do Karibiku, Thajska. Prostě přijde nový starosta a nic neplatí. Zásluhy jsou zapomenuty. Každý se stará o sebe a své kamarády. Hlavně aby z toho něco bylo. Mohl bych ti, Janičko, vyprávět o machinacích, které se děly kolem prodeje hotelu Praha. Byl jsem tak znechucen, že si to ani neumíš představit.
Je mnoho vlivných lidí a skupin, které rozhodují, aniž by je veřejnost znala. Velmi dobře si chrání svoji identitu. Jsou to většinou lidé, kteří mají vliv a moc z titulu své funkce, ředitelé majetkových odborů a podobní. To je ale zase jiný příběh. Do FC Dukla Praha, a. s., nedala městská část Praha 6 ani korunu. Zástupci radnice se ale v hojném počtu chodili na Julisku dobře bavit na můj účet. Odměnou mi byla výpověď ze správy nemovitostí. To víš, hra o miliony.
Všude mě začal vytlačovat Michal Čamek a jeho firma Centra. Moji kamarádi přešli bez skrupulí k této firmě. Z hlediska zajištění zakázek pro jejich dodavatelské firmy tomu rozumím, ale přátelství přece nemůže stát na penězích. Nerozuměl jsem tomu. Já bych to nikdy neudělal. Musím se s tím smířit, že peníze mění charakter. K této firmě začali přecházet i moji vlastní zaměstnanci. Snižoval se mi obrat, zisk. Již jsem nemohl vše tak velkoryse sponzorovat. Ztrácel jsem nejenom přátele a politiky, ale také vliv. Peníze mají opravdu moc. Prostě na lidi působí. Fascinují je. Pochopil jsem, že v kolotoči veřejných zakázek zůstávají ti, kteří platí.
Abych zabránil monopolu společnosti Centra, rozhodl jsem se společnost Intergate prodat hluboko pod cenou a na splátky svému řediteli Jindřichovi Kebrlemu. Ano, Janičko, ze dne na den jsem z něho udělal milionáře. Pan Kebrle byl bývalý místostarosta městské části Praha 5. Když odešel starosta Syrový, byl vyhozen i Kebrle. Bylo mi ho líto, tak jsem z něho udělal ředitele společnosti Intergate. Vydržel tam dlouhá léta, protože řádně a správně odevzdával desátky ze všech zakázek politickým představitelům městských částí. O tom by mohl dlouze povídat Petr Kužel, šéf obchodní komory. Pro tvoji informaci, název společnosti jsme vymysleli hned po sametové revoluci se Sašou Vondrou, bohužel se s ním už dnes nestýkám. Důvodem prodeje mé oblíbené firmy nebyli pouze vzrůstající finanční požadavky politiků, ale také osobní důvody. Potřeboval jsem kanceláře společnosti pro byt mé budoucí manželky Hany Dvořákové. O tom ale později.
Lásko, uděláme si malou přestávku. Mám chuť na cohibu, mohu?"
"Můžeš."
"Janičko, za chvíli ti začnu povídat o nejbolestivějším období svého života. Mám totiž krásnou čtyřletou holčičku Aničku. Již tři roky jsem rozvedený."
"To už vím, máš její fotku? Opravdu pěkná holčička."
"Ano, mám ji rád. Snažím se ji každých čtrnáct dní vzít na víkend. Když mi ji Hana vydá a nevymyslí si nějaký důvod, proč to nejde, tak ji příští týden uvidíš. Platím na ni měsíčně dvacet tisíc korun. Přispívám na dovolené a jejich životní úroveň tak ještě sto tisíc ročně."
"Tedy, ty jsi ale táta."
"Víš, Janičko, já se vždy starám o své děti a jejich matky. Je to pro mě zcela přirozená záležitost."
"Tak říkáš, že ji příští týden uvidím?"
"Ano, když mě do té doby neopustíš."
"Miláčku, Bohumírku, neopustím. Miluji tě čím dál víc."
"Tak na to si musíme dát panáka."
"Pane vrchní, prosím, dvakrát hennessy."
"Lásko, děkuji ti, to nejdůležitější o mně nyní víš. Tak ještě jednou na zdraví, na nás."
<< 10. kapitola << / obsah knihy / jmenný rejstřík / >> 12. kapitola >>